Dítě dobra a zla II - Znovupovolání Bílých čarodějů - Povolání Bílých čarodějů

Čas plynul. Fredy úspěšně prošel všemi šesti ročníky. Teď už byl studentem ročníku sedmého. Obranu proti černé magii ho stále učil Bill Weasley a prolomil tak vlnu profesorů „na jeden rok.“ Fredyho třída ale ztratila nadšení. Stala se z ní zcela obyčejná třída jako každá jiná. Jenom Fredy, Jessica a John zůstali věrní Bílé čarodějce a ve svém volném čase chodili k Billovi, který je učil nová kouzla navíc a vyprávěl jim o Bílých čarodějích…

„Tak tedy konečně,“ řekla Charlie, která po dlouholetém pátrání konečně stála Belatrix tváří v tvář.
„Jsi poslední z Voldemortových Smrtijedů a už za okamžik bude po všech Smrtijedech veta.“ Charlie už přijala zabíjení. Stále jí bylo protivné, ale už poznala, že někdy je zabít nezbytně nutné. Jako třeba teď. K jejímu překvapení ale Belatrixinu tvář roztáhl široký úsměv spíše podobný úšklebku.
„Ani nevíš, jak hluboce se mýlíš. Získala jsem hodně času a nepromarnila jsem ho zbytečně,“ šíleně se zachechtala. Charlie se zarazila, ale znát to na sobě nedala.
„To je jedno, můj úkol tady končí. Avada kedavra!!!“ Belatrixino tělo se svezlo na zem, ale její tvář byla stále usměvavá a spokojená. Charlie to skutečně ohromilo. Opravdu se nejspíš chystá něco velkého, když se proto ani jedna ze Smrtijedů, kteří se ničeho nebojí víc než smrti, nebála zemřít. Možná je to konečně tady. Možná, že konečně nastal čas ke znovupovolání Bílých čarodějů…

Shaka smrt jeho matky úplně zdrtila. Teď už neměl nikoho. V srdci cítil jediné. Neovladatelnou chuť po pomstě. Zabije Bílou čarodějku. Musí! Jeho otec to nedokázal, ale on to zvládne! Ale ne sám. Musí si najít spojence. Spousty spojenců. Ale to nebude těžké. Šli za jeho otcem a za ním půjdou také…

Bill dorazil do kabinetu. Konečně chvíle klidu. Celý den se ani nezastavil. Učí hodně hodin a ti tři nadšenci mu nedají ani chviličku pokoj. Bill se ale usmíval. Měl z nich vekou radost a věděl, že Charlie by ji měla taky. Charlie. Posledních pět let na ni myslel bez ustání. Co by udělala ona na mém místě? Snažil se chovat tak, jak si myslel, že by se chovala ona. Chtěl být jako ona. Statečný a nezávislý…
Z jeho hrudi nečekaně vytryskla oslňující zář. Bill s naprostým ohromením vytáhl z pod košile zářícího jednorožce. Sní snad? Je to vůbec možné? Už tak dlouho čeká, pomalu přestával věřit a teď je to konečně tady! Hruď se mu vysoce zdvihla a on se opět svobodně nadechl. Charlie ho volá a on netouží po ničem jiném než její volání uposlechnout…

„Harry! Harry, pojď sem! Fredy nám píše,“ volala Ginny z kuchyně. Harry na její zavolání okamžitě přišel. Na stole seděla Fredyho sněžná sova a Ginny od ní zrovna s úsměvem na rtech přebírala dopis. Než ho však stačila přečíst, otevřeným oknem vletěla dovnitř další sova, přistála Harrymu na rameni a natáhla nožku s čistě bílou obálkou. Nebyla na ní adresa, podpis, nic. A ani uvnitř nebylo jediné slovo. Harry ji obrátil vzhůru nohama a na dlaň mu vypadlo něco zářícího. Byl to jednorožec. Harry okamžitě pochopil a s otázkou a prosbu v očích se podíval na Ginny. Ta přikývla.
„Jen běž! Dobrodružství tě volá!“ řekla mu s úsměvem. Harry ji políbil a ani si nevšiml smutku a strachu, který se usadil v jejích očích.
„Budeme tady na tebe čekat,“ řekla ještě, ale Harry už byl pryč.

Hermiona právě dělala pořádek ve své knihovně a potřebovala odstranit starého ghula, kterého v ní objevila. V náručí držela hromadu těžkých knih a nemohla si vzít hůlku.
„Rone, pojď mi prosím pomoct!“ Ron vešel dovnitř a bílé zuby mu jenom hrály.
„Psala Jessika, že konečně přemohla Fredyho v souboji,“ řekl pyšně.
„No konečně,“ usmála se Hermiona. Ron mávl hůlkou a ghul s jekem zmizel. Taky pomohl Hermioně s tou obrovskou hromadou knih, co držela v náručí. Jedna jim přitom spadla ne zem a oni se pro ni shýbli. Jak ji zvedli, oslepila je oslňující zář ze dvou jednorožců. A i oni, společně s Bílými čaroději, uposlechli jejich volání a přemístili se před Bílý dům…

Před Bílým domem stáli úplně všichni Bílí čarodějové. Jeden vedle druhého. Ani jeden nechyběl. Všichni ale vypadali zmateně. Očividně nikdo nevěděl, co má dělat.
Ron s Hermionou se obrátili na Harryho:
„Co se děje? Mysleli jsme, že nás volá Charlie!“
„No, to jsme si mysleli všichni, ale zřejmě tu nikde není,“ odpověděl Bill, který stál poblíž. Z jeho hlasu sálalo zklamání.

Bílý dům se náhle rozzářil. Pavučiny zmizely a on už vůbec nevypadal jako dům, který stál spoustu let ladem. Všichni se na něj zadívali a čekali. Jeho dveře se otevřely a Slunce ho celý ozářilo. Ze dveří vyšla Charlie tak, jak si ji pamatovali. Dlouhé, bílé šaty, na krku zářící jednorožec a stejně zářící oči. Bílí čarodějové spustili radostný povyk a šli jí vstříc…

Jejich setkání bylo opravdu krásné. Bylo to setkání velmi dobrých přátel po opravdu dlouhé době. Někteří si i přestali hrát na hrdiny a podlehli slzám, které se ta usilovně draly na povrch. Všichni byli opět šťastní.
Jen Billa zamrazilo u srdce. Charlie se na něho sice usmála, ale stejně jako na ostatní. Dokonce mu připadalo, že i míň. Žádná vřelost, žádný cit, jen led. Opravdu jí byl ta lhostejný? Nezajímal ji? Nebo byla dokonce ráda, že ho měla tak dlouho z krku? Hořkost ho celého pohltila.
„Pánové,“ promluvila Charlie, „a dámo“ dodala a mrkla na Hermionu.
„Opět máme práci!“ a řekla jim vše, co ji trápilo ohledně Belatrix a oni její obavy sdíleli. Nebylo radno to podceňovat…
„Takže zítra se sejdeme a vrátíme se do starého života,“ pousmála se Charlie,
„dneska ještě jděte domů, ať máte čas se rozloučit.“ Přikývli.
„A ještě něco,“ dodala o poznání vážněji.
„Nikoho z vás nenutím, aby se k nám vracel. Je to nebezpečné a já vím, jako je to sebeobětování i jakou oběť musí přinést vaše rodiny. Ale nemůžeme si dovolit, aby někdo z vás vypadl na půli cesty. Proto prosím, přijďte zítra jen ti, kdo to myslíte opravdu vážně!“ A s tím se rozešli. Jen Charlie zůstala v Bílém domě. Ona se neměla kam vrátit. Ji nikde nikdo nečekal…